Zatímco dříve bylo zcela běžné, že lidé žili a umírali v sepětí se svou rodinou, generace našich rodičů a prarodičů žila v době, kdy lidé před smrtí spíše zavírali oči a odsouvali ji kamsi na okraj svých životů i společnosti. Přitom umírání je součástí každého života ze své podstaty. Samotná smrt pak může mít mnoho podob. Pokud přichází pomalu, plíživě, například v podobě nevyléčitelné nemoci, nabízí současná doba mnoho cest, jak svůj konec prožít důstojně a tak, jak bychom si přáli. Rozvoj hospicové a paliativní péče v poslední době potvrzuje, že lidé nechtějí umírat sami a odstrčení.