Praha, 27. června 2023 – 73 let od justiční vraždy doktorky Milady Horákové si dnes v areálu pankrácké věznice v Praze připomněli zástupci Parlamentu, vlády a další hosté. Ministr pro legislativu Michal Šalomoun ve svém projevu připomněl odkaz političky, právničky a bojovnice za práva žen, kterou po vykonstruovaném procesu 27. června 1950 popravili komunisté. Z politických důvodů bylo dle historiků popraveno po roce 1948 přibližně 250 lidí. Nejméně 4500 dalších pak zemřelo ve vězeních a lágrech po mučení nebo kvůli špatným životním podmínkám. Milada Horáková byla jedinou ženou, která byla během politických procesů popravena.

Projev ministra pro legislativu Michala Šalomouna

Vážené dámy, vážení pánové.

Dnes jsme se tu sešli, abychom si připomněli památku všech obětí komunistického režimu a mezi nimi jediné ženy, která byla popravena během vykonstruovaných politických procesů.

Právnička a politička Milada Horáková zemřela zde v těchto prostorách v brzkých ranních hodinách. Umírala dlouhých 15 minut.

To, co se před 73 lety událo i za účasti komunistickým režimem zmanipulované a zfanatizované části veřejnosti, se navždy zapsalo do historie jako projev zvůle komunistického totalitního režimu. Nikdy nesmíme dopustit, aby se toto opakovalo.

V politickém procesu, který měl exemplárně zastrašit jakýkoliv náznak politické opozice nebo jiného než totalitním režimem schváleného názoru, bylo pošlapáno vše, co si dnes představujeme pod pojmem demokratický právní stát.

Zrůdnost spočívá i v tom, jak hrubě bylo tehdy porušováno právo na spravedlivý proces. Jako právník a advokát vnímám průběh procesu a jeho výsledek o to citelněji.

Příprava procesu probíhala pod dohledem sovětských poradců, kteří zavedli tzv. otázkové protokoly. Obžalovaným byly pokládány sugestivní a návodné otázky tak, aby z jejich znění bylo zřejmé, jak má znít odpověď.

Výslechové protokoly se překládaly do ruštiny, aby sovětská strana měla přehled o průběhu vyšetřování v Československu a aby případně mohla zasáhnout do vývoje postupu.

Z výslechových protokolů byl předem sestaven scénář, podle kterého se měli obžalovaní chovat a vypovídat. Ti se tak museli svá vystoupení před soudem učit zpaměti. Inspirace moskevskými procesy z 30. let je zřejmá.

Lidé přítomní v soudní síni jako diváci se každý den procesu měnili tak, aby žádný z nich neměl komplexní zážitek a nemohl prohlédnout zinscenovanost procesu.

Během procesu byly přinášeny do soudní síně koše s rezolucemi lidí, kteří žádali nejvyšší tresty pro obviněné. Zneužity k tomu byly i děti. Byl to důsledek instrukce aparátu strany. Do soudní síně tak nově vstoupil prvek organizovaného hněvu. Komunisté měli již v té době pevně v ruce veškerý tisk i sdělovací prostředky. Nenávist byla šířena i ampliony obecního rozhlasu.

Soudy musely akceptovat roli plnitelů politické vůle strany a nátlaku ze strany bezpečnostních orgánů. Zcela mimořádné bylo v průběhu hlavního líčení postavení prokurátora. Ten měl rozhodující vliv na celý průběh soudního stání a jeho návrhy pak bývaly zpravidla pro soudce závazné.

Naopak zcela marginální pozici měli během soudních řízení obhájci – zpravidla vybíraní předem a pečlivě prověřovaní. V podstatě nezpochybňovali řeč obžaloby, ani postup soudů, svého mandanta tak v podstatě nehájili, neboť se vznesená obvinění považovala již předem za prokázaná, po kterých musí následovat výrok soudu o trestu.

Plné rehabilitace z roku 1990 se ze 13 odsouzených dožili pouze dva.

Na odkaz paní doktorky Horákové bychom ale neměli nahlížet jen optikou poválečných událostí a zhmotňovat do jednoho jediného okamžiku, který násilně ukončil její život. Byly to především její celoživotní aktivity, činy a postoje, na které by se v souvislosti s dnešním dnem nemělo zapomenout.

Mám na mysli její roli poslankyně, která se dlouhodobě věnovala sociálním tématům a otázkám spojeným s rovným zastoupením mužů a žen. Již během vysokoškolských studií se Milada Horáková zasazovala za ženská práva v Ženské národní radě. Brzy se stala oporou její zakladatelky Františky Plamínkové v prosazování moderních paragrafů občanského zákoníku, zejména rodinného práva. Připravovala legislativní návrhy směřující k řešení postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí, ke zlepšení postavení žen v rodinném právu, v dělnických profesích, ale například i zaměstnankyň veřejné správy. Její neutuchající úsilí se soustředilo především na uplatnění žen v pracovním procesu a jeho skloubení s rodinným životem.

V neposlední řadě nejde také opomenout její zapojení do protinacistického odboje společně s jejím manželem Bohuslavem Horákem.

Vzpomeňme dnes, ale i jindy s úctou na tuto statečnou ženu, která neuhnula zlu, a spolu s ní i na další oběti komunistického režimu. Čest jejich památce.