Co se děje v první linii boje s novým koronavirem z pohledu posádek vozů záchranné služby? Ačkoliv se záchranářům dostává všeobecného společenského respektu a od katastrofických pracovních podmínek v jarní vlně pandemie se mnohé změnilo k lepšímu, na růžích ustláno rozhodně nemají. Trápí je především někde až riskantně nastavený systém výjezdů sanitních vozů, zcela neodpovídající finanční ohodnocení, obrovský tlak na výkonnost, ale i manýry vedení odtrženého od reality a neochota pružně reagovat na potřeby zaměstnanců. Tohle všechno důvěrně zná Pirát, profesionální záchranář, psychosociální intervent a místopředseda odborové organizace Zdravotnické záchranné služby Kraje Vysočina Miroslav Vácha.

Rekapitulace: Jaká byla situace na jaře?

Na jaře jsme předstírali, že máme dostatek pomůcek. Ti, co si to dovolili zpochybnit nebo zveřejnit, museli mazat příspěvky na sociálních sítích. V horším případě již na svých pozicích nepracují. Teď mám na mysli především zdravotníky nelékaře. Vím i o případu, kdy byl takový zdravotník pod tlakem shora jen proto, že olajkoval post na facebooku popisující denní praxi používání a nedostatek ochranných pomůcek. O situaci jsem psal obšírněji v tomto článku.

Lidé nám zpívali, firmy vozily energetické nápoje a občerstvení a dobrovolníci podomácku ušité roušky. Na sebe jsme měli pláštěnku nebo i jiný “špatný vtip”. Průsvitný empír, v němž se není radno hýbat, protože se trhal i zvukem houkající sirény sanitky. Ústenka na den a respirátor? Ten chcete jako proč? Bez důkladné argumentace byl respirátor těžko dostupný. Ne vždy a všude, ale bylo to úplně běžné napříč celou Českou republikou. Bohužel včetně zmíněného zastrašování zdravotníků, když se jim to náhodou nezdálo. Nicméně, ačkoli v 1. linii, příliš jsme na záchrance nejezdili. COVID-19 byl vidět spíše v televizních zprávách nebo na obrázcích u titulků novin. Příjem pacientů s Covidem byl oproti dnešku mizivý a lidé nám nejednou sdělovali, že si nás volat nechtěli, aby se třeba nenakazili.

A jaká je situace u záchranky na Vysočině dnes?

V současných podzimních dnech je situace odlišná. S nástupem druhé vlny nastoupil skutečný COVID-19 a už ho známe na živo, nejen z médií. Pro nás záchranáře to znamená nárůst mnohdy dramatických výjezdů. Staří i mladí lidé, kteří nemohou dýchat, COVID-19 mají již potvrzen nebo se jim v zápětí potvrdí v nemocnici. Ob týden se dozvídám, který z těch odvezených pacientů už nežije. Nechci strašit a dělat z nového koronaviru nekompromisního démona, jenž nemá slitování. Je velká spousta lidí, kteří mají tak lehký průběh onemocnění, že o něm ani neví.

Kdybychom měli pomůcek jako na jaře, tak snad ani nemusíme do práce, protože bychom byli do 14ti dnů v karanténě. Ale naštěstí si ještě pořád můžeme hrát na kosmonauty a teletubbies.

Zajištění ochrannými pomůckami není automatické, ani nevyčerpatelné. Ne každý zdravotník má dostupnost ochranných pomůcek dle potřeby. Dokonce existují nařízení, která vám určí jeden celotělový oblek na den i přesto, že jich denně potřebujete hned několik. Oproti jaru je posun, že vůbec oblek použít můžete. I tak se dá mluvit o 100% zlepšení. A to i přesto, že v nastavených podmínkách nemůžeme dodržovat hygienicko-epidemiologický řád.

Nesmyslná interní nařízení nutí záchranáře hazardovat

Existuje celá řada do očí bijících nejasností vyvolávajících oprávněné dotazy. Co dál, když máte jet na následující výjezd po převozu Covid pozitivního pacienta? V sanitce jste vezli člověka, který v teplotách, dušný a s nemocí COVID-19 několik desítek minut pokašlával. Ti poctivější, co chtějí sanitku po jízdě kompletně vydezinfikovat a potřebují k tomu pochopitelně dostatek času, se nesetkávají s pochopením. Proč taky, když máme interní nařízení, která sama sebe vzájemně popírají. Musíme vyjet prakticky bez zdržení, ale zároveň bychom měli vozidlo odstavit. U nás vyhrála zdravotně riskantní varianta s tím, že není důvod ke zdržení a odmítnutí výjezdu. Mimo dezinfekci vozu máme po infekčním pacientovi vždy použít germicidní lampu, kterou vlastně v režimu z jednoho výjezdu na druhý použít nestíháme. Ani nezáleží na tom, že nyní máme dezinfekce dost. Jako vrchol paradoxu dodám, že naše germicidní lampa sanitní vozidlo stejně nedezinfikuje. Je určená na čištění vzduchu, nikoliv na čištění povrchů.

Zdá se vám na tom snad něco nejasného? Ale kde že. Nefunkční metodické nařízení máme, a to je přeci ten základ úspěchu. Proces je nastaven a systém sám sebe může pochválit. Některé záchranné služby vyžadují vozidlo odstavit a kompletně vydezinfikovat celou sanitku. Jiné záchranky jsou stále vysílány do akce, bez ohledu na okolnosti. Systémové vedení v rámci celé republiky chybí, každý kraj jiný mrav.

Za vyčerpávající dřinu chybí odpovídající ohodnocení, tlak na výkon je obrovský

Takové podmínky přirozeně nemají valný vliv na morálku a důvěru mezi zaměstnanci a vedením. Nejde ale jen o to. Již tak přetížené zdravotnictví balancující na hraně totální krize, zažívá taktéž krizi covidovou. Máme mezi sebou lékaře, kteří mají tolik přesčasových hodin, že jim je už jednoduše nikdo nikdy neproplatí a dovolenou si vybrat nestihli. To má, krom ekonomického dopadu další negativní konotace - ztrátu osobního života a zákonitě nežádoucí vliv na rodinný život. Odpočinek mezi výjezdy a možnost relaxace je stlačená na minimum a jezdíme neustále v režimu denních i nočních služeb.

Obdržený jednorázový příspěvek od státu za zvládnutí jarní vlny pandemie něco takového rozhodně nekompenzuje. Systémově si o pravidelné příplatky říkáme dlouho, ze zákona na ně máme nárok, ale jsme prakticky na žalostném minimu. Hlavní složku platu máme za přesčasy, víkendy a noční, tak jako v kterémkoli směnném provozu. Za rizika a zátěž máme u záchranky částku spíše symbolickou, a to i v porovnání s kolegy na příjmech nebo odděleních. Každý kraj má odměnu jinou, ale ta za riziko se pro záchranáře pohybuje se kolem dvou tisíc korun.

Ale jsou i hezké chvilky...

Co musím opravdu ocenit, je přístup nové hejtmanky Středočeského kraje Petry Peckové. Ta se omluvila záchranářce Veronice Brožové, za minulé jednání kraje vedeného její předchůdkyní Jaroslavou Pokornou Jermanovou z ANO. Veronika na jaře veřejně informovala o reálném stavu zdravotnických pomůcek a jako poděkování obdržela trestní oznámení. Oceňuji její odvahu, která je potřebná ke korekci systémů. Ale to je vlastně smutné, když musíte systém ovlivňovat na základě vlastní frustrace a odvahy.

Bohužel kraje nemají vytvořený systém zpětné vazby zaměstnanců, což nahrává papaláštví. Pokud si dokážeme věci říkat na rovinu, tak jak skutečně jsou, můžeme se z nich poučit. Je tomu však potřeba pomoci dobře nastaveným systémem. Protože tam, kde to papalášstvím stále zavání, zavání to i informačním embargem a zastrašováním. Informace půjdou ven jen takové, jaké se zrovna hodí do krámu. Jenže jen konkrétním jednotlivcům, nikoli nám všem. Rozhodně máme stále co zlepšovat.