Ahoj Báro, poprosím tě o krátké představení. Kdo jsi, odkud jsi a čemu se věnuješ?
Ahoj Vojto, díky za pozvání. Jmenuji se Barbora Pipášová a pocházím z Moravských Budějovic na Vysočině. Pracuji jako psychoterapeutka a kromě dospělých se specializuji i na děti a dospívající. Mám soukromou praxi, kde se potkávám s dospělými, a v rámci Střediska výchovné péče STŘED se věnuji dětem od tří let, dospívajícím, rodičům i pedagogům.
Je něco, co tě přímo vedlo k tomu, abys si zvolila tuto práci?
Vždy, když se mě někdo na tuto otázku zeptá, musím se v duchu pousmát. Po gymnáziu jsem nevěděla, na kterou školu si dát přihlášku, tak jsem zvolila tu, kde už byla moje kamarádka. A tak jsem se dostala na sociální práci. Ale už v průběhu studia mě začala práce s lidmi zajímat a byla jsem si čím dál jistější, že jsem na správném místě. Mnoho let jsem pracovala jako sociální pracovnice s mladými lidmi na ulici v rámci nízkoprahového zařízení pro děti a mládež a pak v oblasti náhradní rodinné péče, s pěstouny i dětmi v systému. V průběhu několika let v zaměstnání jsem se rozhodla vstoupit do psychoterapeutického výcviku a během šesti let se rozhodla, že moje místo je na židli psychoterapeutky. V součtu mám za sebou patnáct profesních let a vždy jsem pracovala v přímé práci s lidmi z různých sociokulturních prostředí a pár měsíců i jako pedagog.
Je něco, co bys chtěla, aby lidé věděli o práci v této oblasti?
Především to, že není ostuda se obrátit na odborníka, pokud máme nějaké trápení nebo čelíme situaci, se kterou si neumíme poradit.
"Života bez starostí nelze dosáhnout, protože život je starost, ale můžeme se naučit, jak se s nimi co nejlépe vypořádat."
Žijeme v krizi duševního zdraví? V současnosti se o něm začíná více mluvit. Vždy je však konotace negativní, ať už je to v souvislosti s tragédiemi jako na FF UK nebo v souvislosti se „slabostí mladých lidí“. Jak na to ty nahlížíš?
Často se mluví o generaci snowflakes. Tyto nálepky nemám ráda, duševní zdraví dětí se přímo odvíjí od duševního zdraví dospělých. Takže bychom si my dospělí měli upřímně říct, jak na tom jsme my sami. O kolik víc se bojíme než před třemi roky? Co všechno nám způsobila covidová krize, koho jsme ztratili nebo co jsme ztratili? Poslední roky se na nás valí jedno ohrožení za druhým. Covid, válka, další válka, inflace, ale především s tím související chronický stres, který přímo ovlivňuje nejen zdraví duševní, ale i to fyzické. Pak je na každém z nás, jaké má strategie ke zvládání zátěže. Života bez starostí nelze dosáhnout, protože život je starost, ale můžeme se naučit, jak se s nimi co nejlépe vypořádat.
Jaká je tvá zkušenost z praxe v této oblasti? Existuje skupina lidí, která potřebuje pomoc častěji? Jak jsi zmínila, slýcháme o mladých „sněhových vločkách“, ale i celkové krizi duševního zdraví. Jaký je tvůj pohled?
Dnešní dospívající jsou poznamenáni covidovými lockdowny, chybí jim důležité období v životě, neměli možnost čelit vývojovým výzvám, které lze překonávat pouze v kolektivu. Čelit drobným ústrkům, zdolávat překážky, nekontrolovatelně se smát, porovnávat se s druhými, objevovat kouzlo osobní interakce s někým, kdo je jim sympatický. Tyto a mnoho dalších zkušeností jim chybí. Tato izolace přispěla k situaci, kdy se mnoho mladých lidí bojí chodit do školy, na brigády, mají úzkosti, sebepoškozují se, upadají do panik a tajně přemýšlejí o sebevraždě.
Z mé zkušenosti je právě izolace a pocit osamění jedním z faktorů, které mají na naše duševní zdraví devastující vliv. Nikdo z nás nechce být sám. Kromě jiného uzavření se do vlastní bubliny s pocitem, že je svět a lidé v něm nebezpeční, může způsobit i radikalizaci mladých lidí. Proto bychom měli podporovat všechny aktivity vedoucí k zapojení lidí do přirozených skupin a komunit. Nejen děti, ale i jejich rodiče, seniory. Mít možnost mluvit s druhými tváří v tvář, být konfrontován s různými názory a jinakostí, vědět, že někam patřím, může být prevencí před nejrůznějšími problémy duševního zdraví. Skutečně věřím, že bezpečné vztahy léčí.
Je třeba k vyřešení těchto problémů určitá „destigmatizace“ jak pomoci, tak i toho, že někdo má dané problémy?
Za několik posledních let vidím velký pokrok, ale ano, ještě máme dlouhou cestu před sebou. Destigmatizace je naprosto nezbytná pro efektivní řešení problémů duševního zdraví. Lidé se často bojí mluvit o svých duševních problémech kvůli obavám z reakcí okolí, což brání otevřenému dialogu. Otevřený a upřímný dialog může pomoci normalizovat tyto problémy a povzbudit lidi k vyhledání pomoci bez pocitu studu nebo strachu z odsouzení. Moje zkušenost z praxe ukazuje, že lidé, kteří se cítí bezpečně a bez předsudků, jsou mnohem úspěšnější v terapii a zotavování. Prevence a vzdělávání hrají klíčovou roli v destigmatizaci. Když lidé lépe rozumí duševním problémům a jejich příznakům, mohou rychleji a účinněji reagovat.
"K čemu nám bude, když se naučíme, že zrelaxujeme nejlépe někde mezi stromy, když v blízkosti žádné nebudou, nebo že nám a našim dětem dělá dobře sport a nebudeme mít kde sportovat."
Jak může kraj pomoci v této oblasti? Je něco konkrétního, kde vidíš problém v současných postupech kraje, či kde vidíš prostor pro zlepšení?
V prvé řadě je třeba si uvědomit, že naším cílem by měla být podpora prostředí, kde děti a dospívající psychiatrickou péči potřebovat vůbec nebudou. Základem musí být prevence. Duševní zdraví patří mezi fenomény, které zasahují do mnoha oblastí. Školství, zdravotnictví, sociální oblast, bydlení, ale i např. kvalita životního prostředí, to všechno a mnohem víc ovlivňuje náš wellbeing. Takže minimálně v těchto oblastech může kraj pomáhat zlepšovat podmínky pro naše dobré žití. Vzdělávat pedagogy ve způsobech, jak zařazovat problematiku duševního zdraví nejen napříč všemi předměty, ale jak ji implementovat do celkového klimatu školy. Nejlépe totiž funguje, když to, co pedagog dětem sděluje, i žije. Například když učím o důležitosti odpočinku, tak mít ve třídě místa, kde mohou žáci o přestávce odpočívat podle svých představ atd. Ideálně, aby něco podobného měli i samotní pedagogové. Cestou není něco ředitelům škol přikazovat, ale spíše je podporovat a motivovat. U nás na Vysočině vidím za poslední léta velký posun a ochotu s prostředím škol něco dělat, především díky Honzovi Břížďalovi, radnímu pro školství.
Jak budou v budoucnu přistupovat děti ke svému duševnímu zdraví, se učí primárně v rodině. Tohle je téma na deset rozhovorů. Kraj by měl podporovat projekty a služby, které vzdělávají i rodiče. A nemyslím tím jen vzdělávací workshopy, ale i služby, které pracují přímo v terénu v rodinách a učí je, jak zacházet se svým zdravím a zdravím svých dětí, popřípadě doporučí odbornější péči, pokud je třeba. Nezapomínejme ani na to, do jaké míry prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje naši spokojenost. K čemu nám bude, když se naučíme, že zrelaxujeme nejlépe někde mezi stromy, když v blízkosti žádné nebudou, nebo že nám a našim dětem dělá dobře sport a nebudeme mít kde sportovat.
O podpoře komunitních projektů už jsem mluvila, ale i umožnit rodičům se co nejdřív zapojit do profesního života vede k větší spokojenosti. Podpora dětských skupin či sousedského hlídání opět umožňuje některým rodičům nezůstat doma izolovaní s dětmi. To je i důvod, proč jsem před rokem k Pirátům vstupovala. Všimla jsem si Hanky Hajnové, která kromě vysedávání na krajském úřadě přímo pořádala a svou účastí podporovala komunitní projekty všeho druhu, nebo rozjížděla sousedské hlídání na Vysočině. Měla jsem a stále mám pocit, že s někým takovým lze věci posouvat dopředu.
To, o čem jsem mluvila, se týká prevence a kraj se může aktivně podílet na její podpoře. Momentálně zde ale máme také děti i dospívající, kteří akutně potřebují odbornou psychiatrickou, psychologickou či psychoterapeutickou péči. Z praxe vím, že čekací doba na vyšetření v psychiatrické ambulanci se může dostat až na devět měsíců. Ano, potřebujeme více lékařů, a to se týká nejen psychiatrů. Potřebujeme vytvořit takové podmínky, aby se sem chtělo mladým lidem po dokončení lékařské fakulty vracet, což je jedno ze stěžejních témat Pirátů. Další rozvíjející oblastí, která by mohla pomoci, je například telemedicína.
"Pokud chcete předcházet problémům duševního zdraví svých dětí, pečujte o své duševní zdraví a současně budujte důvěrný a bezpečný vztah se svými dětmi."
Je něco, co bys každému z nás poradila v rámci duševního zdraví? A našla by se i z tvých zkušeností s mladými nějaká rada pro rodiče, jak řešit a předcházet problémům duševního zdraví dětí a hlavně mladistvých?
Kromě toho, co se dočtete v každém lifestylovém magazínu, jako je najít si čas pro sebe, kvalitní spánek, kvalitní strava, pohyb, tak si opravdu myslím, že nejlépe budete pečovat o své duševní zdraví, když budete pečovat o své vztahy – k sobě, rodině, komunitě, světu.
Podobné doporučení mám i pro rodiče. Pokud chcete předcházet problémům duševního zdraví svých dětí, pečujte o své duševní zdraví a současně budujte důvěrný a bezpečný vztah se svými dětmi. Zajímejte se o ně, zahrajte si s nimi Minecraft, podívejte se na video jejich oblíbeného youtubera a zároveň až budou dospívat, nechte jim jejich tajemství a nabídněte bezpečný prostor, kam se mohou vždycky vrátit.
Moc děkuji Báře za rozhovor a za cenné rady ohledně duševního zdraví a vám za přečtení dalšího rozhovoru. V příštím vydání tohoto rozhovoru se budeme bavit s Hankou Stuchlík Kašpaříkovou o dopravě.