Pelhřimov, 19. dubna 2021 - Jako nováčky ve Zdravotní komisi Kraje Vysočina nás velmi zajímala její náplň a těšili jsme se na zajímavou práci. A protože máme pocit, že převažuje funkce komise informativní nad funkcí výkonnou, rádi jsme využili pozvání ředitelky Dětského centra Jihlava, paní doktorky Ivany Ryglové, k návštěvě. Ta byla jako každoročně hostem březnového zasedání komise, kde se rozebíralo hospodaření organizací zřizovaných Krajem Vysočina. Nás však zajímalo více, než jsou ekonomické výsledky a čísla. Po vzájemné domluvě s paní ředitelkou jsme jeli děti i zaměstnance navštívit, trochu je podpořit v jejich nelehké práci a zeptat se, jak se Centru daří a s čím se potýká.
Smyslem komise by nemuselo být jen setkávání členů a řešení obvyklých témat v rámci komise, ale i přesah do praxe, návštěvy konkrétních míst a neformální pohled na skutečnou praxi. Opravdu stačí vědět, jak organizace ekonomicky funguje, my o tom dostaneme zprávu, a máme hotovo? Někdy je stejně důležité, ne-li důležitější, vidět vše reálně v praxi - v tomto případě znát skutečné příběhy dětí a vidět péči zaměstnanců o ně.
V budově Dětského centra, dříve Kojeneckého ústavu, kterou zná většina lidí pouze zvenčí, pečuje o děti s životními příběhy, které se vymykají běžnému chápání, řada zaměstnanců v čele s ředitelkou MUDr. Ivanou Ryglovou. Centrum v současnosti pečuje o 23 dětí. Ve většině případů jsou to děti s různým rozsahem tělesných a mentálních postižení. Nejčastěji jsou zde děti drogově závislých rodičů a rodičů ze špatných sociálních poměrů, děti odebrané pro týrání, nebo nevyhovující péči, z rodin bez sociálního zázemí. Celková kapacita Dětského centra je 24 dětí.
Všichni nás přijali velmi mile a s úsměvem, i když za ním byla tušit únava. Na vině není jen nynější epidemiologická situace, ale především neustálý boj o existenci a potřeba ji neustále obhajovat. Současné “tažení” proti ústavní péči o děti vnímá paní ředitelka jako jednu z velkých překážek v jejich práci a stigmatizaci jejich povolání.
Prohlídku Centra zahajujeme v místnosti s vířivkou, ve které si byli před fyzioterapií prohřát svaly a klouby tři usměvaví hoši. První odchází blonďatý vykuk a za ním vyráží pomaleji jeho dva kamarádi s hendikepem. Tety jsou pro ně ty nejlepší pomocníci, kam se na ně hrabou berličky. Každá si stoupne za jednoho z nich, chytne ho za ručky a už si to štrádují za paní fyzioterapeutkou. I díky její práci se tito hoši, kteří se při příchodu do Centra dokázali pouze plazit, postavili na nožky.
Následuje prohlídka bytu pro rodiče s dětmi, který je nyní prázdný. Je určen na přechodnou dobu např. pro rodiče, kteří se ocitli v těžké životní situaci, případně je vhodný i pro pěstouny, kteří přebírají do péče některého ze svěřenců Centra. To jim v počátcích nabízí zázemí, ve kterém mohou všichni společně nastavit ten správný směr v péči o dítě, jehož zdravotní i psychický stav ovlivnil nepříznivý prenatální vývoj a velmi často i špatná, nebo žádná péče rodičů v tom nejcitlivějším období.
Právě takovýto přístup považuje paní doktorka Ryglová za ideální. Tuto možnost bohužel mnoho pěstounů nevyužívá. I to je jedna z věcí, které paní ředitelku trápí. Zaměstnancům chybí zpětná vazba z pěstounských rodin. Rodiny přeberou péči o jejich svěřence, které doslova “vypiplali z nejhoršího”. Velmi by je zajímal další osud dětí a to, zda pěstouni mají krom milující náruče i možnost řešit jejich zdravotní problémy tak, aby mělo každé dítě co největší šanci na plnohodnotný a kvalitní život v budoucnu.
Po přesunu do starší části areálu nás paní doktorka vede do herny, kde se mezi barevnými kostkami míhají zběsile několikery údy. Přesně tři páry končetin tří raubířů kolem tří let věku sleduje ostřížím zrakem jedna z tet. Během rozhovoru bedlivě střeží klidnou hru a bezpečnost dětí. Tu sundá jednoho horolezce z parapetu, jindy pomůže vysvobodit zaseknutou kostičku z kulatého otvoru. Všechny tři děti mají mentální postižení. Dvě z nich kombinované s tělesným, proto je dohled nad nimi pro nás dva roven práci dispečera letového provozu.
Od starších dětí se postupně přesouváme místnostmi k dětem nejmladším. V každé barevné ložnici pečuje o tři děti jedna teta. Na otázku proč nejsou, obzvláště tyto nejmenší, v pěstounských rodinách, nám paní doktorka odpovídá: “U části dětí není dořešena sociální situace a dá se předpokládat jejich návrat do vlastních rodin za určitých podmínek, ale většinu z našich dětí prostě nikdo nechce - bohužel. Právě kvůli často kombinovaným postižením nelze najít pro tyto děti pěstouny, nemají ani mnoho šancí uspět při mezinárodních adopcích.” Snad se podaří podporovat v České republice pěstouny na přechodnou dobu i ty trvalé takovým způsobem, aby měli dostatek možností, prostředků a někoho erudovaného v zádech a neměli obavy z přijetí dětí i s těžším hendikepem. Což je v dnešní době velmi finančně náročné, o psychické zátěži nemluvě.
Děti se chystají na každodenní procházku, a tak již stranou od nich hovoříme s paní doktorkou Ryglovou o složitosti celého systému, jehož části náleží pod tři ministerstva. Systém je bohužel nekoncepční, roztříštěný, s mnoha závažnými problémy. Chybí spolupráce a provázanost všech složek systému od soudů, přes OSPOD a Dětská centra po pěstouny.
Paní ředitelka nám částečně naznačuje osudy některých jejích svěřenců, při čemž na ni, potažmo sebe jen nevěřícně zíráme. Je to pro nás výlet mimo naši sociální bublinu, který ještě dlouho rozdýcháváme. Nejvíce nám oběma rezonují v uších sdělení jako: “I věc jako babybox může mít negativní stránku, bývá zneužíván k vydírání matek - prostitutek. Očekává se od nás, že naučíme matku mít ráda své dítě. Máme v péči vlčí děti, které nikdy neviděl lékař, nemluví, neumí spát v posteli. Kojenec s mnohačetnými a násilnými poraněními s doživotními následky. Právě přivezený dvou a půl kilový drobeček drogově závislé matky, která ho nechala s jeho zdravotními problémy v porodnici (po nutných vyšetřeních bude předán volným přechodným pěstounům). Agentury zaštiťující pěstounskou péči mohou fungovat jako velký byznys… a mnoho dalšího.“
Během celé návštěvy na nás dýchala příjemná a přátelská atmosféra, děti byly bezprostřední, veselé, některé opatrné, ale celkově je na tomto místě cítit pozitivní energie, za kterou toto místo vděčí nejen dětem, ale hlavně všem skvělým zaměstnancům, kterým jsme za jejich náročnou práci jménem členů Zdravotní komise Kraje Vysočina ze srdce poděkovali.
Autoři: Tereza Mašková, Miroslav Vácha